„Jak bylo v Bořeticích“

Další  „kousek“ z dílny naší milé účastnice Zdenky.

Moc za to děkujeme, je to pro nás užitečná a krásná zpětná vazba. Přejeme příjemné čtení a povzbudí-li Vás to příště se k nám p20161015_162212řidat, budeme rádi!

VÍKEND V MODRÝCH HORÁCH
S nastupujícím podzimem dostala jsem se k pozvánce za vínem. Prý – Pojďte s námi okoštovat Modré hory, barevné trasy, malebné výhledy i sluneční mok.
Když se nad krajinou rozloží večerní soumrak babího léta a stojíte na některém z vyvýšených míst, vystupují ze zvlněné krajiny namodralé
siluety návrší porostlých vinicemi a v údolích mizí v modravém šeru červené střechy dědin.
Pozvánka na různorodé aktivity lákala, tak jsem se na cestu do Modrých hor vydala. Místní lokálka mi zastavila na malém nádraží ve stanici
Bořetice. Ušla jsem jen pár stovek metrů do kopce a ocitla se v recesistické vinařské republice. Celnicí jsem prošla hladce. Úředníci asi někde po obědě
spali sladce. Svobodná spolková republika Kraví hora přitahuje pozornost četných návštěvníků, protože je plná různě velkých vinných sklípků.
Penzion Pod Kraví horou stal se naší víkendovou základnou. Z různých koutů republiky instruktoři vítali účastníky. Sešla se nás velká skupina, aby20161015_093018
během víkendu občas poseděla u vína. Červený i bílý burčáček zpříjemnil nám víkendovky začátek.
Tradiční vyvětrání s NW holemi před večeří nás zavedlo k rozhledně na Kraví hoře. Ten podvečer to ale byla hora větrná. Silný vítr se snažil sebrat nám ve vinici z hlavy šátek či čepici. Někteří se chválili, že si s sebou i rukavice sbalili.
Ve stylové restauraci jsme oficiálně zahájili víkendovou akci. Se sklenkou vína v ruce se účastník představil a svůj přípitek vyslovil. Mě napadlo toto veršované přání: „Až se vrátíte z NW chůze venku, ať máte v ruce stále plnou sklenku!“
Po ránu nás v penzionu čekaly úžasné snídaně. Švédský stůl k fantazii vybízel, aby si každý snídani dle svého vytvářel. K vidění byla snídaně klasická, anglická, mléčná, dietní, vegetariánská, dětská, … Někdo po včerejším večírku rád ponořil do česnečky lžičku. Kdekdo sledoval, co si to soused na talíř naskládal. Až přecházel zrak, sliny se sbíhaly na všechny ty dobroty. Oči by jedly, ale rozum se nepřestával vnucovat, aby se myslelo na to, jak se bude celý den s NW holemi terénem putovat. Aby člověk nemusel dumat, jak se mohlo stát, že se mu ráno podařilo tak těžkou chybu ve stravování udělat.
Z Bořetic jsme se na výlet k obcím Němčičky a Velké Pavlovice vydali a různé cesty střídat začali. NW hole jsme podle povrchu trasy obouvali a zouvali.
Kudy jsme šli vesnicí kolem zahrad, tam na nás nějaká psí rasa štěkala. Celá ves hned věděla, kdeže je právě ta naše NW výprava. Na vlastní oči jsme viděli vinice staré, nové, sklizené i hrozny obsypané, vybarvené listí i bobule hroznové. Začali jsme vnímat i tu velkou dřinu spojenou s pěstováním révy a výrobou vína.
Neumím tak krásně malovat, jak umí příroda s barvami na podzim všude čarovat. Ve sklípku stoletém zakončili jsme náš náročný šlapací a ochutnávkový den. V krbu živý oheň plápolal a každý se guláškem ládoval. Rádi jsme pozvedli vína sklenku, abychom připili na novou maličkou NW členku.
Krásné fotky z minulých víkendovek mezi námi kolovaly a spoustu různých zážitků a vzpomínek vyvolaly. Na řadu přišly i menší úryvky z mého příspěvku do blogu (Moje první víkendovka – hlavně „oběd na cestě“). Účastníci se pobavili a hlasitě se smáli. Co by kdejaký spisovatel za to dal, kdyby takovou bezprostřední živou odezvu na své „dílo“ poznal. Za občasného doprovodu flétny se písničky všech možných žánrů střídaly. Když nám někde slova chyběla, ozvalo se prostě tralala. Nemám hudební sluch a zpívat neumím, ale když má paměť slova vydala, ráda jsem se ke zpívajícímu davu přidala.
Další den jsme si na kraji obce Kobylí jen chvíli pobyli a už jsme do lesa zahnáni byli. Než bys řekl „švec“, museli jsme šplhat na kopec. Značka modrá – to je vycházka „chutná“. Nádherně zbarveným podzimním lesem jsme se brouzdali, v rukou NW hole třímali. Slunce svítilo, listí pod nohami krásně šustilo. To se nám to po lesních cestičkách chodilo. Sem tam pavučinka – babí léto – zavadila o naši tvář.
Na vrcholku kopce – na rozcestí U Boudy – mě potkal krásný zážitek, který by si každý autor jistě přál. Každý supí, dech popadá, pot utírá (někdo i triko převléká) na Miru „vzpomíná“ (ten se ještě někde v půli kopce „lesní myslí“ zabývá), že pohodová vycházka podle nás jinak vypadá. Tu se z davu ozve: „To je oběd na cestě!“. Začne se ozývat smích a zapomene se na únavu po výstupu. Když nesahám do svého batůžku, dostávám z jedné strany nabídku na půlku tyčinky od Lenky, z druhé strany se mi nabízí zdravá sušenka od Helenky, dále jablko i kousek banánu.
Zůstane mi v paměti příjemný pocit. Vzpomenu si na závěr pohádky Tři veteráni. Jsem ráda, že se mi podařilo „obědovou teorií“ tolik lidí rozesmát.
Pak už jsme jen z kopce sestoupili a poblíž penzionu mezi vinohrady víkendovku ukončili.
„Přijeli jsme z města či vesnice,
abychom poznali okolí obce Bořetice.
S NW holemi jsme vinice míjeli,
v místních sklípcích sklenky s vínem zdvíhali.
Těšilo nás všechny velice,
že nám to vše zprostředkovala
brněnská NW trojice.
Ať žije víkendovka Bořetice!“
Zdenka