Bosování aneb co mi přinesl rok bosé nohy

Zhruba před rokem jsem byl na kurzu, kde jsme si zkoušeli správné postavení prstů nohy a kloubů a vycentrování pánve. K tomu jsme chodili a pozorovali svou bosou chůzi. Nohy mi úplně ožily, ale byl studený prosinec a tak jsem je vrátil do kotníčkových bot.
Pak přišel zimní spánek v podobě hibernace – Vánoce, Nový rok 2015 a nohy jsem probudil až v únoru na výšlapu s Nordic sports. Brodili jsme se sněhem a vánicí a Miru napadlo zout si boty a projít se prašanem. Vůbec mě to nelákalo, ale byly tam přece jenom ženy, které se také odvážily a tak mi moje mužské ego katapultovalo nohy na mrazivý sníh. Byl to teplotní šok, hned jsem začal rychle běhat, abych neumrzl. Jsem ženatý muž a mám jisté závazky – žena, dítě, pes. Špatně by se vyjímalo v černé kronice – umrzl na výšlapu Nordic walking 5 km od Brna. Na heroickou smrt muže musí být pořádné kulisy – Himaláje nebo alespoň Severní pól.

: Naboso

V březnu se tráva zazelenala a začal 3 měsíční Instruktorský kurz Nordic walking. Tak to byla jízda. Součástí byly 3 individuální tréninky týdně. Díky globálnímu oteplování jsem si část užíval bosky. Jakmile jsem propustil nohy z běžeckých bot, tak se začaly chovat jako malé děti. Měly spoustu energie, pořád chtěly klusat, běhat, skákat a dovádět. Protože zbytek těla na tom byl opačně, pár let jsem si totiž odseděl v kancelářích za dobré chování ve škole, musel jsem je po čase zase uspat v rakvích – botách. V průběhu měsíců a oteplení (díky za skleníkové plyny) se měnil poměr bota – bosky ve prospěch bosé nohy. Prsty se začaly odlepovat od sebe, utvořily paprskovité prodloužení nártních kostí, tak jak jsme se to učili na kurzu v prosinci.
Nohy se pořád chovaly jako malé rozpustilé děti a chtěly nové boty. S měkkou podrážkou, aby se chodidlo mohlo dobře odvalovat, široké s dostatečným prostorem pro prsty, aby se mohly pořádně roztáhnout a hýbat a taky o číslo větší. Když už se noha bosky protáhla, tak potom se odmítala mačkat. Dlouho jsem vzdoroval a nakonec kapituloval. Kdo má malé děti, pochopí proč.
Nákupu bot jsem se oprávněně obával. Vybral jsem proto největší obchod se sportovní obuví v Brně. Zkoušel jsem jen sportovní boty, ale nohy je tvrdě odmítaly. Moc tvrdé, moc úzké, moc silná podrážka, zvýšená pata, moc tlumení, moc pružení. Všem reklamám, kterými nás krmí obuvnický průmysl, se noha vysmála. Jako zdravá noha chtěla jen ochranu před zimou a kameny. Paní v obchodě mi taky moc nepomohla, nejdřív přišla s krémem na ochranu obuvi. Vysvětlil jsem jí, že důležitá je noha a ne obuv. Chci chránit nohu, ta je to cenné . Boty dřív nebo později vyhodím, nohy mám na celý život. Nepochopila a přišla se sprejem proti pocení nohou. Ale – pocení je přeci přirozené a zdravé a když se noha bosky luftuje, tak nesmrdí.